Jak ji zapsal sokolecký písmák Havel Roubal léta Páně 1843 — a jak ji dodnes vyprávějí kasteláni při nočních prohlídkách.
Když roku 1421 přitáhla pod Sokolec vojska pana Zikmunda z Vartic, bránilo hrad pouhých čtyřicet mužů. Obléhatelé rozbili ležení v podhradí, zapálili mlýn na Bystřince a dali hradnímu pánu Ješkovi na vybranou: do tří dnů otevřít bránu, nebo hladovět, dokud se kamení nerozdrolí. Ješek ze Sokolce byl muž tvrdý, ale počty uměl — sýpky byly po zimě prázdné a studna v předhradí padla nepříteli do rukou první noci.
Tehdy předstoupil před pána jeho sokolník Ctibor, chlapec sotva dvacetiletý, kterého na hradě trpěli hlavně proto, že jeho sokoli nosili z lovu víc než celá družina. Řekl prý jen: „Pane, co projde bránou, to obléhatel spočítá. Co proletí nad ní, to nikoli." A té noci vypustil z věže svého nejstaršího sokola s lístkem přivázaným k pařátu — vzkazem pro Ješkova bratra na Vrbici.
Sokol se vracel sedm nocí po sobě a sedmkrát nesl odpověď. Osmého dne ráno, když si vojsko pana z Vartic chystalo žebříky ke zteči, ozvaly se od lesa rohy vrbické hotovosti. Obléhatelé, sevření mezi hradbou a jízdou, se do večera rozutekli a pan Zikmund prý ztratil v Bystřince zlatý řetěz i s pečetí — kterou dodnes nikdo nenašel, ač ji hledal kdekdo.
Ctibor slávu dlouho nenosil. Za rok padl při lovu z koně a je pochován pod věží, kterou tak dobře znal. Jeho snoubenka Markéta, dcera hradního purkrabího, se prý od té doby každý večer vracela na ochoz, odkud spolu vyhlíželi sokoly. Chodila v bílém, protože svatební šaty už měla ušité.
A tak když dnes za letních večerů zahlédnete na věži světlý stín, nelekejte se. Bílá paní sokolecká nikomu neublížila — jen se dívá k obzoru, jestli se od Vrbice nevrací pták se vzkazem. Kasteláni tvrdí, že kdo jí na noční prohlídce tiše popřeje dobrou noc, tomu se z věže nikdy nezatočí hlava.
— zapsáno podle vyprávění, Havel Roubal, 1843